Příběh Jany: Sen se mi splnil až tehdy, když jsem to nečekala

Tento příběh vypráví Jana (35 let) a je důkazem toho, že někdy se sen může splnit, i když už to ani nečekáme.

Moje kamarádky se zamilovávaly a zase rozcházely. Já měla oproti nim obrovské štěstí. S Kamilem jsme životem proplouvali šťastně a v poklidu, za celou tu dobu, co jsme byli spolu, se nevyskytla žádná větší krize, dokonce jsme se skoro vůbec nehádali. Veškeré neshody se týkaly maličkostí a my se dokázali poměrně dobře dohodnout na kompromisu, nikdy jsme neměli tichou domácnost. Byla jsem za to neskutečně vděčná a vážila si našeho pevného a stabilního vztahu.

Přesto i my nakonec zažili těžkou životní zkoušku a naše (tehdy už) manželství málem nevydrželo. Když by mně to někdo dříve tvrdil, vůbec bych mu nevěřila, že by se náš vztah mohl otřást až v samotných základech.

Ale pěkně od začátku. Byli jsme opravdu ukázkový pár. Po pěti letech chození jsme si s pomocí rodičů koupili krásný slunný byt na okraji města a začali spolu i žít. Hned o pár měsíců později mě Kamil na letní dovolené u moře požádal o ruku. Byla to romantická žádost při západu slunce a já nemohla odpovědět jinak než: „Ano“. Také svatba se vydařila, mnoho přátel na ni dodnes vzpomíná jako na skutečně povedenou akci. Oba jsme měli v té době už stálou práci. V mém zaměstnání se ale vyměnil šéf a ten nový začal s velkou reorganizací. Dokonce propustil mou kolegyni, ale nenabral nikoho jiného, takže jsem v podstatě pracovala za dvě. Vracela jsem se domů utahaná a tehdy jsme si s mužem řekli, že je to ideální doba počít miminko. Nemusela bych tak hledat novou práci a kdo ví, po mateřské by se třeba situace ve firmě zlepšila.

Přesně to byla ta zlomová chvíle. Ubíhaly totiž měsíce a nedělo se vůbec nic. Po půl roce už jsem byla nervózní a raději si zašla ke svému lékaři. Udělal nějaká vyšetření, ale nic závažného neobjevil. Prý to chce jen čas. Jenomže ani pak se nedařilo. Navíc v práci to šlo z kopce a já si nechtěla kvůli případnému těhotenství hledat nějakou jinou. Teď už jsem byla nejenom neskutečně unavená, ale také nervózní. S každou další menstruací jsem propadala beznaději. Nakonec šel z mého popudu na vyšetření i manžel, ale ani u něj se nic nezjistilo.

Dopadlo to tak, že skoro po třech letech snažení se o miminko jsme skončili v centru asistované reprodukce. Brala jsem to jako osobní selhání, na druhou stranu se mně ulevilo – o vyřešení našeho problému se postarají zkušení odborníci. Začala jsem si aplikovat injekce, podstoupila několik nepříjemných zákroků, a pak už jen nedočkavostí čekala na výsledky krve. Na ten šok nikdy nezapomenu. Těhotenský test i krev byly negativní. I když vše vypadalo nadějně, nebyl u nás žádný zřejmý zdravotní problém, přesto jsem neotěhotněla.

S neúspěchem jsem se nedokázala vyrovnat a neřešila vůbec nic jiného, všechno ostatní mně totiž nepřišlo důležité. Pořád jsem se ptala, proč zrovna my, když jsme ideální pár. Jenže tím jsme v té době už zdaleka nebyli. S Kamilem jsem se nedokázala už normálně bavit, postupně jsme se odcizili, nechtěla jsem se s ním ani milovat. Proč taky, když k miminku to nepovede? Když za mnou přišel s tím, že bych měla navštívit psychologa a dokonce mně na jednoho dobrého obstaral kontakt, poprvé jsme se hrozně pohádali. On s třísknutím dveří odešel a já další hodinu zoufale brečela do polštáře. Neměla jsem ani dobrou práci, ani miminko a teď asi už ani manžela.

Když jsem se trochu uklidnila, dala jsem si kávu a nakonec místo psychologovi zavolala věštkyni. Ani nevím, proč. S kamarádkami jsem to rozebírat nechtěla a prostě jsem potřebovala vědět, co bude dál. Paní byla sympatická a příjemná. Vyložila mně karty a navždy si budu pamatovat její hřejivá slova: „Vždyť vy se nemáte proč trápit, tady vidím, že dítě mít budete. A ne jenom jedno, ale hned dvě!“. Byl to balzám na moji bolavou duši. Pomohlo mně to se dát dohromady a uvědomila jsem si, že kvůli své touze po dítěti jsem skoro ztratila vše, co mám. Dokonce jsem se smířila s tím, že i přes slova věštkyně možná maminkou nikdy nebudu. S Kamilem nám vždycky bylo pěkně i tak, můžeme třeba cestovat nebo nakonec nějaké děťátko adoptovat.

Od té doby jsem pracovala na zlepšení našeho vztahu. Znovu jsem se dokázala smát a přestala řešit svůj cyklus. V práci jsem dala výpověď a našla si jinou, která mě bavila a naplňovala. Proto mě nesmírně překvapilo, když se mně jednoho dne zpozdila menstruace. Těhotenský test jsem si udělala až po dvou týdnech a světě div se, já byla těhotná! A přirozeně. Nakonec se vyplnila slova věštkyně doslova, protože v osmém týdnu se na ultrazvuku ukázalo, že čekám rovnou dvojčata! Teď jsem spokojenou maminkou dvou nezbedných kluků a jsem ráda, že jsme tu těžkou zkoušku s manželem ustáli.